Stál tam.Na místě,které jsem jako malá zbožňovala,ale po Té události jsem se ho začala bát.Byl to podle mě mladý kluk.Ve tváři měl zklamaný výraz a v očích bylo vidět,že už zažil dost.Nebyla jsem schopna rozeznat co ho postihlo,ale nejspíš něco,co ho poznamenalo na celý život.Hnědý rozcuch mi chvílemi podlamoval kolena a pro mě bylo čím dál těžší stát a jen ho po očku pozorovat.Ruce otlačené a odřené říkali víc,než by dotyčný chtěl,ale pro mě to byl další kousek do skládačky,která momentálně naznačovala jeho život.Tělo měl dost vypracované na to,abych si byla schopna všimnout svalů rýsujících se pod tričkem.Z tváře byl cítit strach.Strach ze zklamání,které by mu noví lidé mohli způsobit.I přesto,jak mladě na mě působilo jeho tělo,tvář vypadala ztrhaně.Hnědé,skoro až černé oči,vypadali zmateně a ustaraně.Přemýšlela jsem,jestli mám odejít,ale něco mi říkalo ať jdu k němu.Pomalu jsem kráčela blíž,až jsem najednou stála přímo před ním a on se mi začal dívat do očí.Nebezpečně jsme se na sebe dívali,když on najednou řekl "Potřebuješ něco?" Do té chvíle jsem si jeho hlas představovala drsnější,ale když promluvil,byl z jeho hlasu cítit strach,touha,očekávání ale i překvapenost. Nevěděla jsem co říct,a tak jsem jen zavrtěla hlavou,což naznačovalo ne.Otočil se zády a pokračoval dál na místo,které tak moc nesnáším.Nemohla jsem jen zůstat stát,když v tom mě moje nohy začaly táhnout za ním.Když jsem ho doběhla,zašeptala jsem "Nepotřebuji nic,jen možná vědět tvé jméno".Podíval se na mě a řekl "Adam,Adam Werst" .Usmála jsem se a on pokračoval dál v cestě...Po chvílí se zastavil a podíval se na mě..Z jeho výrazu bylo zřejmé,že by i on chtěl znát mé jméno .."Ema,Ema Hopsnová" ..
Dlouho mi tento kluk ležel v hlavě,ale už jsou to dva týdny a já ho znovu nepotkala,až do dnešního večera. Šla jsem si jako každý druhý den zaběhat po staré stezce,kterou už naštěstí zná jen málokdo a tudíž se vám nestane že by jste tu někoho potkali...Uběhla jsem asi 3 km,když najednou stál u toho křížku.U křížku byla pravidelně zapálená svíčka a já nyní možná zjistila,kdo jí chodil zapalovat. Přibližovala jsem se k němu a on se otočil.V očích měl slzy a já spatřila jméno vyryté na křížku "Sophie Werstová *1979- 2014* " Zřejmě to byla jeho matka..Zadíval se mi do očí a zničeho nic ke mě přišel a obejmul mě.Nevěděla jsem proč to dělá,ale byl z něho cítit strach a vypadal že objetí nyní potřebuje ze všeho nejvíc. Po chvíli si ale uvědomil co udělal a odtrhnul se ode mně s omluvou.."Nic se nestalo,nevadí mi to" řekla jsem,abych vše uvedla na pravou míru."Moje máma měla rakovinu už od roku 2011,ale dlouho s ní bojovala,až najednou,když jsem se s ní šel projít,tak svůj boj ukončila.Právě tady. Z ničeho nic přestala dýchat. Nikdo neví jak se to stalo,protože ráno,když jsme vycházeli,tak byla naprosto v pořádku.Byla zrovna po dávce léků a tudíž bylo minimální riziko,že by se něco takového mohlo stát" ..Nehybně jsem stála v šoku.Viděl mě jednou v životě,ale zřejmě ho něco přimělo k tomu mi věřit a říct mi to,co měl v tu chvíli na srdci...
1.Kdy jsi se začala těšit na Vánoce?
4.Jaký je tvůj typický Šťedrý den?
